Často kladené otázky (FAQ)

Protože každý den přibývají v přírodě na celém světě tisíce tun plastového odpadu a zůstávají v ní, pokud nejsou spáleny nebo zkompostovány, po tisíce let.

Při výrobě je přidáno velmi malé množství aditiva podporujícího rozklad. Tím se rozbijí molekulární řetězce v polymeru a výrobek se na konci své životnosti rozpadne. Plast se nejen rozpadne na malé části, ale bude stráven bakteriemi a plísněmi, protože aditivum snížilo molekulární hmotnost na úroveň, která umožňuje mikroorganizmům přístup uhlíku a vodíku. Je tedy biologicky rozložitelný.

Opravdu se přírodně rozloží, nebo jen rozpadne na části?

Proces odbourávání pokračuje, dokud se materiál biologicky nerozloží na pouhý CO2, vodu a humus a nezanechává v půdě částice petro-polymerů.

Určitě je vzdělání správnou cestou k vyřešení tohoto problému?

Není lepší jej recyklovat než nechat biologicky rozložit?

Ano, a jednou z výhod oxo-rozložitelného plastu je to, že může být recyklován vrámci normálního zpracování plastového odpadu. Nicméně pokud tento plast není sbírán, nemůže být recyklován, takže se musí biologicky rozložit, místo aby se hromadil v životním prostředí.

Oxo-rozložitelný plast se rychle nerozloží při "řádkovém" kompostování při nízké teplotě, ale je ideální pro kompostování v nádobách při vyšších teplotách, které jsou požadovány novými předpisy EU o vedlejších produktech živočišné výroby. Samozřejmě je pravděpodobné, že řádkové kompostování bude brzy postupně vytlačeno.

Oxo-rozložitelné plasty na povrchu skládky se rozpadnou na části a částečně biologicky rozloží na CO2 a vodu, ale hlouběji pod povrchem, kde není dostatek kyslíku, jsou zbytky zcela nerozložitelné. Neprodukují metan.

Naproti tomu hydro-rozložitelné (škrobovité) plasty se rozloží a produkují CO2 v povrchových vrstvách skládky, pokud je tam dostatek mikrobů. Nicméně v hloubce skládky, kde není vzduch, vytvářejí hydro-rozložitelné plasty vydatné množství metanu, což je silný skleníkový plyn.

Obsahuje přechodové ionty kobaltu, železa nebo manganu, což jsou stopové prvky potřebné pro lidskou výživu. Neměly by být zaměňovány za toxické těžké kovy jako olovo, rtuť, kadmium a chrom. Ty se v oxo-rozložitelných plastech nikdy nepoužívají.

Oxo-rozložitelné plasty se v současnosti vyrábějí z vedlejšího produktu zpracování ropy (naphta), který by jinak nebyl využit. Ropa je samozřejmě neobnovitelný zdroj, ale tento vedlejší produkt vzniká, protože svět potřebuje palivo a oleje do motorů, a bude vznikat bez ohledu na to, je-li využit k výrobě plastového zboží.

Pokud není ropa ponechána v podzemí, nevyhnutelně se uvolňuje oxid uhličitý.

Ale zatímco jiná paliva a maziva byla vyvinuta pro motory, je z ekologického hlediska rozumné tento vedlejší produkt využít, místo aby byl vypuštěn z rafinérie a k výrobě plastů použity vzácné zemědělské zdroje.

Nedávno se ukázal význam výroby polyethylenů derivovaných z cukru. Ty nejsou, stejně jako ropné PE, biologicky rozložitelné, ale přidáním aditiv podporujících odbourávání se mohou proměnit v oxo-rozložitelné.

Ne, protože proces jejich výroby z rostlin sám o sobě spotřebovává významné množství energie z fosilních paliv a tedy produkuje skleníkové plyny.

Fosilní paliva jsou spalována ve strojích používaných k čištění a kultivaci půdy a při výrobě a dopravě hnojiv, pesticidů a samotné sklizně. Energii spotřebovávají také nádoby užívané k fermentaci a polymerizaci materiálu vyráběného z biochemicky produkovaných polotovarů (např. polylaktická kyselina ze sacharidů atd.) Během biologického rozkladu materiál produkuje CO2 a metan, takže množství použitého paliva a vytvořené skleníkové plyny překonává běžný oxo-rozložitelný plast.

Hydro-rozložitelné látky jsou někdy popisovány jako produkty z "nepotravinových" rostlin, ale ve skutečnosti jsou vyráběny z potravinových a zvyšují cenu potravin a krmiv.

Ne. Oxo-rozložitelný plast prošel všemi testy na ekologické toxiny, včetně testů na klíčení semen, růst a přežití organizmu (dafnie, žížaly) provedených v souladu s národními standardy ON S 2200 a ON S 2300.

Argument, že oxo-rozložitelné plasty nejsou dobré, protože jejich komponenty jsou navrženy k záměrnému a úplnému ztracení, je klamná představa. Pokud je chceme spálit, mechanicky recyklovat, zkompostovat v nádobě nebo znovu použít, je to v pořádku a nestojí to o nic více než běžné produkty. Ale co se stane, když tyto plasty nebudou sbírány a skončí jako odpad v přírodě?

V každém případě nejsou oxo-rozložitelné plasty "záměrně a úplně ztraceny", ikdyž se rozloží v přírodě, protože biologický rozklad v půdě je zdrojem živin pro rostliny stejně jako sláma, tráva, listí atd.

Rozložitelné plastové tašky jsou vydávány v supermarketech už přes čtyři roky, ale nelze prokázat, že by s nimi lidé nakládali přirozeněji (ať už jsou oxo-rozložitelné nebo hydro- rozložitelné) a ani k tomu nebyli povzbuzováni.

Předpokládejme teď, že by bylo vyhozeno o 10% více. Kdyby bylo v přírodě ponecháno 1000 běžných a 1100 biologicky rozložitelných plastových tašek, oněch tisíc běžných by zůstalo v řekách, ulicích a na polích po desetiletí, ale žádná z oxo-rozložitelných by nezůstala déle než bylo naprogramováno při jejich výrobě.

Vždy budou lidé, kteří záměrně nebo neúmyslně vyhazují pastový odpad. Co se stane se vším tím plastem, který není recyklován nebo spálen a místo toho znečišťuje krajinu? Nebylo by lepší, kdyby byly všechny plasty oxo-rozložitelné?

Současný standard EU pro kompostování (EN13432) není vhodný pro testování oxo-rozložitelného plastu. Nicméně Nařízení EU pro obalový odpad NEVYŽADUJE, aby byl soulad s nařízením u plastu prodávaného jako "rozložitelný" a "kompostovatelný" posuzován podle EN13432. Nařízení předpokládá, že požadavky jsou splněny, pokud je vyhověno normě EN 13432, ale nevylučuje jiné důkazy shody, jako např. zpráva renomovaného orgánu.

Samozřejmě samotný Dodatek Z normy EN13432 říká, že poskytuje pouze jeden prostředek souladu se zásadními požadavky.

Důležitou výhodou oxo-rozložitelného plastu je, že čas rozkladu může být naprogramován podle potřeby. Průměrná užitná životnost plastové tašky je asi 18 měsíců. Během této doby jsou tašky často znovu použity k nákupu, v odpadkových koších atd.

Donedávna neexistovaly žádné standardy k testování oxo-rozložitelného plastu. Ale v červenci 2007 vydala francouzská standardizační organizace AFNOR standard XP T 54-980, který je standardem pro oxo-rozložitelné plasty v zemědělství.

V roce 2007 vydal britský standardizační ústav návrh standardu 8472, který může měřit oxo-rozložitelnost.

Oxo-rozložitelný plast může být testován podle amerického standardu ASTM D6954-04 pro plasty, které se rozkládají v přírodě kombinací oxidace a biologického rozkladu.

Evropský standard EN 13432 platí pouze pro plastové obaly a byl napsán před tím, než se rozšířily oxo-rozložitelné plasty. Pro jejich testování není vhodný, protože je založen na měření emisí oxidu uhličitého během rozkladu. Hydro-rozložitelný plast vyhovuje normě EN 13432 právě proto, že vytváří velké množství CO2 (skleníkového plynu).

Dalším neuspokojivým rysem EN 13432 je to, že vyžaduje téměř úplnou přeměnu uhlíku a plastu na CO2, a tedy ochuzuje výsledný kompost o uhlík, potřebný pro růst rostlin, který je vyplýtván únikem do atmosféry.

Rychlá přeměna organických látek na CO2 během kompostování není "obnovou", jak požaduje Evropské nařízení o obalech a obalových odpadech (94/62/EC ve znění pozdějších změn) a neměla by být součástí standardů pro kompostování. Přírodní lignocelulózové odpady se takto nechovají. Kdyby tomu tak bylo, výrobky by neměly velkou hodnotu pro hnojení a zlepšení půdy, protože by ztratily většinu svého uhlíku.

Kdyby se listí testovalo na emise CO2 podle EN13432, nevyšlo by jako biologicky rozložitelné a kompostovatelné!

Obaly vyrobené z oxo-rozložitelného plastu vyhovují paragrafům 3(a), (b) a (d) Dodatku II Nařízení Evropské rady a Parlamentu 94/62/EC (ve znění pozdějších změn) o obalech a obalových odpadech. Tento Dodatek určuje zásadní požadavky na složení, opětovnou použitelnost, obnovitelnost a recyklovatelnost obalů.

Oxo-rozložitelný plast vyhovuje paragrafu 3(a), protože může být recyklován. Vyhovuje paragrafu 3(b), protože může být spálen. Vyhovuje paragrafu  3(d), protože může být fyzicky, chemicky, tepelně a biologicky rozložen a většina výsledného kompostu se úplně rozloží na oxid uhličitý, biomasu a vodu.
 

S jakou jistotou může být kontrolováno načasování rozkladu?

Jak je ukázáno jinde, rychlost rozkladu může být kontrolována hlavně sestavou aditiv použitých v konkrétních případech. Skutečná rychlost rozkladu je ale ovlivněna hodnotami nekontrolovatelných proměnných - hlavně teplem, světlem a tlakem - jimž je plast vystaven. Hodnoty vyšší než plánované proces urychlí a nižší hodnoty jej zpomalí (ale nezastaví). Z tohoto důvodu výrobci většinou zabudují bezpečnostní rámec plánovaného rozkladu, aby zajistili, že vlastnosti plastu zůstanou nezměněny po celou dobu užitečné životnosti konkrétního výrobku.

Musí být aditiva nebo konečné výrobky skladovány a manipulovány zvláštním způsobem?

Jak je ukázáno v odpovědi výše, jistý stupeň opatrnosti je rozumný, aby nebyly výrobky vystaveny nadměrnému teplu, světlu nebo tlaku. Rozložitelné plasty by například měly být skladovány raději na chladném a stinném místě než na otevřeném prostranství nebo na horkém a slunečném místě. Kromě tohoto "zdravému rozumu" není třeba žádných zvláštních opatření.

U výrobků je odpověď ano. Oxidační rozklad polyethylenu a polypropylenu způsobuje rozbití molekulární kostry těchto plastů. Molekulární řetězce se zkrátí a stanou se "zvlhčitelnými", což umožní vytvoření biologické vrstvy na povrchu plastu a dovolí mikrobiální rozklad.

Je u ohebných obalů (jako např. nákupní taška) při rozkladu zcela redukována plastová složka?

Ohebné plastové obaly musí mít vlastnosti nutné k účinnému balení výrobků. To zahrnuje vodovzdornost, ohebnost a pevnost. Tyto vlastnosti jsou dány dlouhými propletenými molekulárními řetězci v polymerech. Při oxidačním procesu se tato molekulární "kostra" rozpadne. Prvním výsledkem je křehkost, vedoucí k rozpadu. Materiál už nemůže být považován za plast. Ztráta pevnosti a - po dokončení mikrobiálního rozkladu - úplný rozpad nakonec vyústí ve vytvoření H2O, CO2 a malého množství biomasy.

Běžně se mikrobi k uhlíku a vodíku v plastu nedostanou, protože řetězce jsou příliš dlouhé - jak ukazuje vysoká molekulární hmotnost plastu, asi 300 000u. Ale obecně se teď ví, že pokud molekulární hmotnost plastu klesne díky oxidačnímu rozkladu pod 40 000, materiál ztratí vodoodpudivost a může na svém povrchu udržet biofilm. Ten udrží množství mikroorganizmů, které se živí uhlíkem a vodíkem z oxidujícího plastu.